V prosinci loňského roku hospitalizovali půlročního syna Marie Kulískové s akutní laryngitidou na dětské klinice nemocnice v Lučenci. Ji jako doprovázející osobu přijali na oddělení spolu s ním.
Po příchodu mimo jiné podepsala dokument, ve kterém se zavázala, že nebude věnovat pozornost jiným pacientům než svému synovi, děti nebude vybírat z postýlky a podávat jim hračky či dudlík.
Tehdy ještě netušila, co ji čeká ve společném pokoji s dvouletou dětskou pacientkou, která byla hospitalizována bez rodičů.
Byla přivázána a nemohla se hýbat
„V ruce měla zavedenou kanylu a neustále jí tekla infuze. S výjimkou jídla byla celou dobu připoutaná oběma rukama k postýlce a často plakala. Když se, zejména v noci, pokoušela změnit polohu, nemohla, protože jí v tom bránily přivázané ruce. Vždy, když to zkusila, vzbudila se. Měla jsem pocit, že tedy vůbec nespí,“ popisuje situaci Kulísková.
Že je holčička tam, pláče a nikdo se jí nevěnuje, ji velmi znepokojovalo.
„Dokonce jsem jí věnovala asi více myšlenek než mému synovi, který se naštěstí rychle zotavoval. Snažila jsem se jí alespoň číst, pouštěla jsem z mobilu pohádky a písničky,“ popisuje.
Holčička na sousední posteli velmi emotivně reagovala na každou návštěvu personálu v bílém plášti.
„Vždy, když ji přišli zkontrolovat nebo změřit teplotu, bránila se, křičela a bylo vidět, že se jich bojí. Zarazilo mě, když sestry řekly, že je hrozná a že podobně nespolupracující dítě tu už dlouho neměly,“ říká Kulísková.
Holčička byla podle ní romského původu. Když se mu sestry přimlouvaly česky, pravděpodobně jim nerozumělo. „Jednou jsem se jich zeptala, jestli jsou si jisté, že jim dítě rozumí. Zdáli se velmi překvapené, jako by tuto možnost vůbec nezvážili.“
Pro Kulískovou bylo emočně náročné sledovat dítě, které se nemůže hýbat, je ve stresu a pláče. Když se nářek začal k večeři stupňovat, šla požádat sestry, aby dítěti pomohly. „Jejich řešení spočívalo v tom, že holčička byla převezena na konec chodby, aby nebyla při mně,“ říká.
