Proč personál nereaguje na pláč?
Zdravotní personál v nemocnicích by měl mít jasno v tom, že hospitalizovanému dítěti bez blízké osoby musí v nemocnici někdo tlumit stres. Může to mít jinak vliv na jeho psychické prožívání a vytvořit v něm do budoucna trauma, které nemusí vědomě vnímat.
Podle psychiatričky a výzkumnice NATÁLIE KAŠČÁKOVÉ se však budoucí zdravotní sestry, lékařky a lékaři učí o stresových reakcích dětí, ale také o vztahové vazbě velmi málo.
V rozhovoru vysvětluje, jak je možné, že personál nereaguje na pláč malých pacientů, zda jde o necitlivé a neempatické lidi a co by se s tím dalo udělat.
Ve slovenských nemocnicích se stále děje, že pokud je hospitalizováno malé dítě bez rodiče, personál ho někdy přiváže o postýlku, případně ho nechá celé hodiny proplakat bez utišení. Co se s takovým dítětem v těch chvílích děje?
Je-li dítě fixováno a pláčem přivolává pomoc nějaké osoby, která stále nepřichází, je vlastně ponecháno napospas dané situaci a bez pomoci.
Pokud je maličké a má méně než dva či tři roky, může taková zkušenost zůstat v jeho tělesné paměti jako stopa, která nemusí být přístupná jeho vědomé paměti.
Zůstává jako tělesný zážitek silné nepohody, neklidu a pocitu, že když mu není dobře, něco ho bolí nebo se něčeho bojí, je v tom samo a není u něj nikdo, kdo by mu pomohl.
Je tedy důležité, aby dítě cítilo přítomnost někoho blízkého, ideální rodiče?
Je to velmi důležité. Samozřejmě, že když jsou maličké děti v nemocnici, ne vždy se lze vyhnout tomu, aby jim prováděly zákroky, které bolí nebo vyvolávají strach. No někdo by měl být s nimi.
Pokud tam nemůže být rodič nebo jiná dítěti blízká osoba, měl by to být někdo z personálu – zdravotní sestra, ošetřovatelka, lékařka, uklízečka. Kdokoli, kdo mu pomůže zvládnout situaci.
Může to mít na dítě vliv, i když jde jen o několik dní v nemocnici, a ne o dlouhodobý stav traumatizace?
Může, je-li to vysloveně zážitek, při kterém má velký strach, úzkost či bolest a není tam nikdo, kdo by mu s přežitím tohoto zážitku pomohl. V medicíně je někdy fixace nezbytná, jsou situace, kdy je to nutné z důvodu bezpečnosti pacienta, ať už dospělého, nebo dětského.
Musí to však mít velmi jasná pravidla a děje se to jen na nezbytnou dobu. Když je třeba použít fixaci malých dětských pacientů, je úplně jiné, když to někdo beze slova udělá a odejde, a jiné, když mu někdo klidně promlouvá, vysvětluje, co se bude dít a zůstane s ním sedět, tiší ho, čte mu, zpívá mu, drží ho za ruku.
Pokud někdo z personálu plačící dítě ignoruje nebo ho přivazuje v postýlce, poukazuje to na charakterové rysy takové osoby nebo spíše na jeho pracovní otupělost?
